IV. LITERATURA

http://www.eknihovna.cz/eknihy-zdarma/

http://audioteka.cz/?utm_source=sklik&utm_medium=cpc&utm_campaign=reklama_audioteka

ÚKOlY

U literárního díla určete:

a) literární druh

b) literární žánr

c) literární směr

          d) jazykové prostředky

Literatura a její druhy a žánry

Literatura využívá dvě základní výrazové formy:

·         prózu ( slova, věty, odstavce, kapitoly)

·         poezii (verš, sloka, strofa)

Literaturu dělíme na literární druhy, které se dále rozlišují na literární žánry.

Základní dělení literárních druhů je dvojí. Literaturu tak můžeme rozdělit na lyriku, epiku a drama, podle novějšího dělení na poezii, prózu a drama.

LYRIKA

Lyrika nemá děj (je to stav, na rozdíl od epiky, která má děj). Je to druh poezie vyslovující subjektivní básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky a nálady, upřednostňující monologické vyjádření v první osobě. Lyrika nezachycuje časovou následnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných obrazech. Lyrika většinou neobsahuje děj, byť může obsahovat některé epické prvky jako jsou náznak děje, postava a prostředí.

Slovo "lyrika" je odvozeno z řeckého pojmenování veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru (lyrika melé = lyrou doprovázené verše).

• milostná lyrika
• přírodní lyrika
• úvahová, neboli reflexivní
• vlastenecká lyrika
• posměšná satirická lyrika
• historická lyrika
• náboženská lyrika
• politická lyrika
• subjektivní (intimní)

Žánry

• Píseň (popěvek) - prostá, zpěvná báseň, vyznačující se pravidelnou stavbou, rytmem a rýmem (dělíme ji na lidovou a umělou)
• blues – melancholická píseň
• óda – rozsáhlejší oslavná báseň (Óda na radost)
• hymnus - slavnostní píseň na počest hrdinů a jejich činů, oslavuje národ, vlast ap. (Achnatonův hymnus na Slunce)
• elegie – žalozpěv - truchlivá báseň vyjadřující smutek nad ztrátou blízké osoby, vlasti apod.
• epigram – krátká satirická báseň, ve které autor stručně a pádně vyjadřuje svůj úsudek o nějaké osobě, události a jevech (nejvýznamnější Karel Havlíček Borovský)
• epitaf - náhrobní nápis (Jiří Wolker)
• pásmo - báseň sestavená prostřednictvím montáže vytvořené na základě nekontrolovaného myšlenkového toku (volný sled pocitů, myšlenek, představ, tvůrcem Apollinaire ...)
• kaligram – grafická báseň uspořádaná do obrazce

Lyricko-epické žánry

• balada – báseň s pochmurným dějem a tragickým koncem; motiv viny a trestu; lidová nebo umělá
• romance – báseň rozmarného rázu, konec šťastný
• poema – básnická povídka, obsahuje líčení událostí ze života jedince

Epika

Epika je druh literatury, který je založený na dějovosti. Tíhne k vyprávění, často směřuje k věcnosti a střízlivosti a k objektivnímu zachycení skutečnosti. Epika má děj, příběh, určení, časové a příčinné souvislosti.Nositelem vyprávění je vypravěč, který může být v ich-formě (1. os. J. č.), nebo v er-formě (3. os.č. j.). Hlavní postavou může být sám vypravěč. V současnosti je obvyklou formou  epiky věta sdružená do odstavců, které tvoří kapitoly. Ve středověku byl častou formou epiky verš.

Formy epiky:

• veršované:
  • bohatýrská píseň (bylina, o činech bohatýrů)
  • historický zpěv (o historických událostech)
  • epos (rozsáhlý děj)
  • legenda (vyprávění o životě a skutcích světců, zázraky)

• veršované i prozaické:
  • báje (mýtus) - pokus o výklad světa, přírodních jevů; hrdinové=bohové
  • pohádka – děj nepravděpodobný, nadpřirozené bytosti, dobro vítězí nad zlem
  • pověst – o minulosti, jádro pravdivé + fantazie, váže se k určité osobě, místu a události
  • bajka – ze života zvířat či zosobněných věcí - jednají jako lidé, mají lidské vlastnosti; mravoučný závěr (pointa)

• prozaické:
  • povídka – kratší příběh, většinou časově i místně určen, více osob i dějových linií (epika malá)
  • novela – střední rozsah, soustředěn na jednu událost, epizodu ze života, překvapivý závěr (epika střední)
  • román – větší rozsah, řada událostí soustředěných kolem společného jádra, mnoho postav i dějových linií (epika velká)
  • novinářská próza – fejeton, reportáž (publicistika)

Drama

Antické divadlo na ostrově Kós

.

Drama (z řeckého δραν – dělání, čin) je literární druh, který má děj a je většinou určen pro jevištní zpracování. Drama se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů. (V dramatu vystupují dramatické postavy, které mezi sebou vedou dialog (rozhovor). Dialog je tvořen replikami postav. Pokud mluví jen jedna dramatická postava, jedná se o monolog.)

V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i v hraném filmu, v rozhlase a televizi a v dalších formách audiovizuálních děl.

Slovo „drama“ původně znamenalo tanec satyrů, ztělesňující určitý děj, a teprve později jevištní představení, především v tragédii. Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii. Děj dramatu se odvíjí prostřednictvím přímé řeči. Do 11. století bylo veršované, v současnosti převažuje próza.

Výstavba dramatu podle Aristotela

expozice – uvedení do děje (vytváří nezbytné předpoklady k porozumění ději)

1. kolize – zařazení dramatického prvku (rozpor nebo konflikt), který vyvolává dramatické napětí a potřebu jej vyřešit
2. krize – vyvrcholení dramatu
3. peripetie – obrat a možnosti řešení
4. katastrofa – rozuzlení a očista (katarze)

Klasické divadelní drama zachovává jednotu místa, času a děje.

Dramatické žánry[

• tragédie
• komedie
• činohra
• hudební formy: melodrama, muzikál, opereta, kabaret opera

Divadelní hra se obvykle člení do jednání čili aktů, velkých ucelených úseků děje, kterých většinou nebývá více než pět. Jako jednoaktovka se označuje krátká hra, která má pouze jedno jednání.

Jednání se pak rozděluje do scén či obrazů; během jedné scény se obvykle nemění herci na jevišti ani samo jeviště.

Scéna se skládá z replik, výroků jednotlivých herců. Pokud herec přednáší nepřerušovanou dlouhou řeč, ta se označuje jako monolog.

LITERÁRNÍ SMĚRY